 |
Došla trpělivost. Napsáno 04/2022, zveřejněno 07/2024, abych nezapomněla, jak to bylo. |
VZTAH: Přemýšlím, zda jsem udělala správný výběr. To přece není normální, když společně trávíme denně jen hodinu koukáním na videa na YouTubu? Nemáme téměř žádné společné zájmy, já bych nejraději chodila neustále někam do přírody, do lesa, do hor... nebo tvořila, on stále sedí u televize, hraje FIFU a slibuje, jak od příštího týdne už určitě začne cvičit. Žárovka na záchodě nám nesvítí už téměř půl roku, ale nikdo to nespraví. Nedokáže si sám ani uklidit "svůj" pokoj - v obýváku se téměř nevyskytuju a je plně jeho. Všude nějaké prázdné flašky od Pepsi, špinavé nádobí, ponožky... Jsem já špatná hospodyně, že to po něm neuklízím? Je to dospělý chlap, co je tak těžké odnést špinavé nádobí do dřezu? Vyhodit po sobě petku? Dát do špíny ponožky? Měsíčně posílám na společný účet na jídlo 7000 Kč. To by mělo stačit na to, abych měla každý den alespoň jedno teplé jídlo, ne? I kdyby to byla hotovka do mikrovlnky? Jak je možné, že nemám? A že na společném účtu už nejsou peníze, když jsem měla za minulý týden doma tak 1 jídlo? Proč se musím neustále ptát, jestli mě ještě vůbec miluje? Proč mi to sám už neříká? Proč od něj neslyším žádné komplimenty a slova podpory? Proč nedostávám nejen dárky (nejsem náročná, sbírám umělé slunečnice, kterých má každý Vietnamec habaděj... a on to moc dobře ví...), ale ani slovní přání k MDŽ? A o tom, že mám svátek nebo narozeniny musím připomínat pár dnů dopředu? Proč, když někam jedu, tak musím poslouchat, jak mám milion milenců, i když jsem nedávala jedinou možnost pochybovat o mé věrnosti? Kde je nějaká důvěra? Proč mu sama od sebe vždy posílám fotografie kamarádky, abych dokázala, že opravdu nejsem se žádným chlapem? Proč musím v noci brečet do polštáře, protože nespíme spolu, vedle sebe, v objetí, ale na různých krajích postele, protože jsem moc teplá/studená (vyberte podle ročních období) a on je "v posteli od toho, aby spal a ne tulil se". Proč, když prosím, aby mi nedělal něco, co mě bolí, aby mi neříkal přezdívkami odvozenými od prasat, tak v tom pokračuje? ("Ale prosím tě, to nemůže bolet, Čunildo/Prasnildo/Tučnildo/Matyldo..."). Proč si nesmím pouštět svou hudbu ze svého reproduktoru, ve svém bytě, když uklízím svou kuchyň? A když už jsme u té hudby, proč od začátku roku poslouchám téměř jen Diary of Dreams, které jsem naposled poslouchala před pár lety, když jsem měla hodně špatné období? Proč si už do sluchátek nemohu pustit žádné, dřív tak oblíbené, folk-rockové písně, proč mi přijdou prázdné a vůbec mě nenaplňují? Má větší mzdu, ale já jsem jediná, kdo investuje do nějakého nábytku a zútulnění domácnosti. Potřebujeme novou pohovku a jsem to já, kdo na ní musí našetřit. Já jsem ta, kdo kupuje kocourům nové hračky a nová škrábadla.
Jo, nejsem ideální, neumím vařit (to věděl a sliboval, jak se toho ujme... poslední dobou však pro mě vaří teplé jídlo jednou do měsíce... poslední měsíc mi začal alespoň dělat do práce bagety ke svačině, za což mu moc děkuji), uklízím taky sporadicky, raději jsem ve svém pokoji, kde mám své útočiště. Nechávám si od něj dělat jednou denně (a někdy, když mám volno a jsem doma, tak dokonce 2x-3x!!!) čaj. Mám 60 kg, tlustá stehna a prdel vrásčitou jak pomeranč (díky, dokud jsi mi to neřekl, tak jsem to nevěděla a byla se svým zadkem docela spokojená...), žádných 40kg (které jsem měla jen jako malá), omlouvám se.
Je mi jedno, jestli si to přečte, možná dokonce budu ráda. Třeba po přečtení tady na blogu, černě na bílém, mu docvakne něco, co se mu slovy snažím donést už měsíce. Pochybuji však o tom, že se k němu tento článek dostane, když jsem mu chtěla ukázat fotky z výletu, tak jsem ho musela několik dnů nutit a když už to otevřel, místo konstruktivní kritiky, kterou jsou prosila, zaspamoval mi to komentáři o Ukrajině (což rozhodně s výletem do Benešova nad Ploučnicí nemá nic společného...). Tuto - vztahovou část jsem měla v obou předchozích "dílech" diáře. Vždy jsem ji však smazala... Teď bych to tu ale chtěla nechat, abych to tu měla do budoucna. G. během výletu do Žďáru ani netušil, jak blízko byl, když ze srandy říkal, že se mi líbí bolest (tehdy se jednalo o vytahování třísky...). Při psaní tohoto výblitku se v ní zřejmě vyloženě vyžívám. Hrozně mě bolí srdce, z očí mi tečou slzy, ale je to velice osvobozující pocit.
Závěrem k této části bych chtěla říct, že mu stále říkám, jak ho miluju. Ale už nevím, jestli to je pravda nebo se snažím přesvědčit sama sebe, že tomu tak je.
Nejhorší je, že stačí, aby mi udělal jedinou dobrou věc a odpustím mu vše. A budu odpouštět dál, dokud to opět nepřeteče a nevyleje se podobným způsobem.
