|
Již delší dobu mě mamka prosila, abych jí vzala s sebou na nějaký výlet s přespáním.
Teď jsem měla volný víkend a řekla jsem si, že tedy vyrazíme. S prvními potížemi jsem se setkala hned následující chvíli po tomto rozhodnutí.
Mamka si totiž nedokázala připustit, že bychom spaly někde v lese bez stanu.
Hledala jsem řešení a bylo celkem jednoduché - CHKO! Aby ho tam legálně prostě nemohla postavit a já se na to mohla vymlouvat.
|
Plán: Kokořínsko, 45 min autem, 45 km pěšky, 1 přespání v trampském kempu.
Ha ha. Jak jsem byla naivní.
Mámy batoh totiž vážil 15 kg a měla tam samé užitečné věci (jako třeba půlkilovou plynovou kartuš, pánvičku, pytel s hruškami a banán - RIP).
Sice jsem měla trasu dopředu hezky připravenou, ale počítala jsem s tím, že si z ní čas od času odskočíme, abychom se podívaly na nějaké vyhlídky a zajímavostí. První z takových odboček byl Kokořín (“To jsme jako vážně vyšplhaly ten kopec a hned půjdeme zase dolů?! Ani na prohlídku nejdeme?” Mami, byly jsme tu loni a stejně bys tam nechtěla jít s krosnou, ne?), druhou měly být Pokličky. Jenže jen co mamka viděla nekonečné schody, které tam vedly, tak řekla, že se na Pokličky podívá na fotkách na infotabuli a půjdeme dál.
Vždy, když jsme někam jeli v dětství, mamka pro nás měla připravenou zábavu. Ať šlo třeba o nějakou deskovku či hlavolamy. Jak ale dítka stárnou, tak i arzenál mámy hraček utrpěl pár změn. A místo formiček na bábovičky tentokrát na odpočívadle vytáhla 3 vrhací nože 😂
Hned po pár hodinách společné chůze jsme se brutálně pohádaly a špatně se mi to přiznává, ale pravděpodobně jsem za to mohla já. Asi nebyl úplně dobrý nápad se jí neustále ptát, jestli se ji jde dobře, jestli mi nechce přendat nějaké věci do batohu, a pak v každé obci, jestli nechce jet autobusem zpátky.
Naštěstí jsme pak narazili na hromadu maliníku a veškeré neshody šly stranou. Začalo se totiž jíst.
Takto jsme prošly skalní Bludiště, minuly Řípskou vyhlídku a dorazily ke studánce v Nedvězím, která se stala tak trochu záchranou. Mamka se osvěžila a doplnily jsme zásoby vody, které se jí nějakým způsobem povedlo vyčerpat. Možná to bylo způsobené tím, že láhev, kterou jsme společně nakoupily den předem, nechala doma, protože se jí zdála příliš velká, a vzala si menší. Takže na celý den pití a večerní vaření měla k dispozici pouze 1,5 l vody. Měly jsme jít 25 km. V nechutném 32° vedru. A večer ještě vařit.
Vyšplhaly jsme na stejnojmenný kopec Nedvězí (458 m), kde jsme potkali místního chataře. Lákal nás k sobě na návštěvu, a že nás odveze autem do Dubé na koupaliště, kde bychom si mohly dát osvěžující točené pití.
Normálně, to byl ďábel sám. :D Ale odolaly jsme pokušení a vyrazily dál, již nám zbývalo pouze 3 km k nocovišti.
.JPG)
Po chvíli jsme dorazily na první z možností ubytování - Pustou věž. A bylo volno! Připravila jsem nám místa na spaní, mamka uvařila vodu na polévku a čaj, najedly jsme se a povídaly. Řeknu vám, že to bylo celkem fajn, už jsme docela dlouho neměly příležitost si jen tak povídat. Nevýhodou se stalo to, že se mámě nějakým způsobem povedlo ze mě vypáčit, že o prodlouženém víkendu mám v plánu jít 1. etapu Stezky Českem. Měla by dělat u BIS (dělám si srandu, beztak už dělá pro GRU), ani jsem se nevšimla, jak jsem jí všechno vyzradila. Říkala, že mě samotnou nepustí, že tam jsou na hranicích samí migranti, kteří mě znásilní, zabíjí a sežerou. Ne, mami, na další společnou cestu je ještě brzo. Možná tak za 2 měsíce roky, až na tuto zůstanou samé dobré vzpomínky.
Pak jsme zalehly a četly knížky. Já papírovou Zeměplochu (Lehké Fantastično) od Terryho Pratchetta, máma audioknihy.
Spalo se mi skvěle (lépe než doma). Kvůli nechutnému horku to tedy chvíli trvalo, než jsem usla, ale pak jsem spala poctivě až do rána. Máma prý naspala maximálně 2-3 hodiny, že jí bylo vedro, štvali ji komáři a bála se, že nás něco přepadne a sežere.
Druhý den začal pozdním vstáváním, polévkou, čajem a vyrazily jsme na trasu, kterou jsem tedy ještě trochu přehodnotila, abych mamce ušetřila cestu. Z původních 20 km tak zbylo pouze 10.
Prvním bodem byla nedaleká vyhlídka Rač, která posloužila opravdu skvělým zahájením dne. Nádherný výhled, skály, větřík, žádné lidské bytosti v okolí.
Odtud jsme vyrazily ke zřícenině hradu Pustý zámek, kde se mi při slézání povedlo nějakým zázrakem skoro vykrvácet. Z nehtu. Nevím, co se stalo, ale když jsem se koukla na ruce, najednou jsem zjistila, že mám obě od krve a foťák že je taky upatlán.
Zakšín, Pavličky, výstup na Čap. Borůvky, borůvky, borůvky. Sestup z Čapu. Borůvky. Borůvky.
Vesnice Obrok, ze které nám měl jet bus Dubá, kde bychom dle plánu přestoupily na navozující spoj do Mělníka. Jenže ani náhodou.
Po příchodu na zastávku s časovou rezervou 20 min jsme zjistily, že v Libereckém kraji existuje něco jako autobus na zavolání. Kdy si autobus musíš objednat 30 min před. Tak jsem si řekla, že to alespoň vyzkouším, třeba ještě není pozdě. Zavolala jsem na číslo a dispečer říká: "A jste si jistá, že vám to dnes jede?!" Koukám do Idosu. A ono to sice má jet v 15:43. Ale zítra. V pracovní den.
Tak jsme si cestu ještě prodloužily o dalších 4,4 km do vedlejší vesnice Rašovice, která se už nacházela v našem "rodném" Ústeckém kraji, kde jezdí spolehlivá DÚK, která se nemusí dopředu objednávat.
KDYŽ TO SHRNU:
Klady:
- Společně strávený čas s blízkým člověkem
- Měla jsem teplé jídlo, které bych jindy pravděpodobně ošidila. (však je to jen jedna noc, pořádně se mohu najíst až doma další den, stejně v přírodě úplně nepotřebuju jíst) A čaj. :D
Zápory:
- Utvrdila jsem se v tom, že dokážu být nechutně toxická na blízké lidi. Měla bych s tím něco dělat? Rozhodně. Budu s tím něco dělat? Doufám.
- Musela jsem přizpůsobovat tempo.
- Musela jsem zkrátit předem plánovanou trasu a vynechat spoustu zajímavostí po cestě.
- Musela jsem nést zodpovědnost za někoho jiného (Když jsme šly do té poslední vesnice, máma už byla celkem "jetá", ale já jsem prostě řekla, že to raději vezmeme přes les a pole, že se mi nechce jít po silnici. Jenže tam byla dost vysoká tráva, skoro žádná cesta, bylo to do kopce a celou dobu jsem se bála, že mámu něco uštkne. Co když umře kvůli tomu, že jsem nechtěla jít 2 km po silnici?!) a vůbec se mi to nelíbilo.
Půjdu s mámou znovu? Určitě, ale ne v nejbližší době :D
CO JSEM SI ODNESLA?
- Před několika lety jsem dostala hydrovak. Myslela jsem si, jak je nepraktický, že nemám vůbec přehled o tom, kolik mi tam zbylo vody. A tak mi ležel ve skříni. A opak se ukázal pravdou. Voda z toho sice byla hnusná tak, že se vůbec nedala pít (vyplachovala jsem to, ale stejně chutnala neskutečně chemicky), ale mohla jsem se těmi 2 l, které jsem měla navíc, celou dobu polévat, a tak mi nebylo vůbec horko :D
- Potřebuju střední batoh, ta velká těžká krosna na 58 l je pro tak krátké cesty úplně zbytečná, měla jsem půlku prázdnou.
- Už vím, proč jsem přestala nosit foťák, je s tím hrozné práce a telefonem to mnohdy stejně vyfotím lépe :D
Den 1 (hodinky mi tedy napočítaly 21,70 km :D)
Den 2 (hodinky napočítaly 12,43 km)
Celková mapa
.JPG)
