 |
Dnes si povíme příběh, ve kterém parta dobrodruhů vyrazila na listopadový výlet s plánem přespat venku pod širákem v teplotě -7° (asi to nakonec bylo víc, měřila jsem v 10 večer). |
Fotky:
Cesta byla nádherná, pomechované kameny, jemný sněhový poprašek, ňam ňam trnky, modrá obloha a sluníčko. Cílem byla zřícenina hradu Gutštejn, kde jsme plánovali zůstat spát.
Dorazili jsme tam cca v 15:30 a zbývalo nám tak akorát času na sběr a přípravu dřeva, abychom si mohli rozdělat oheň. Oheň hoří, jídlo dochází, začíná přituhovat. Koukáme na hodinky, už je úplná tma a máme pocit, že je minimálně deset hodin. Akorát že vůbec, teprve sedm. Kocháme se nádhernou hvězdnou oblohou. Je jasno (což znamená, že bude fakt velká kosa 😆). Dojídáme zbytky jídla, povídáme si, spalujeme celou jednu soušku a konečně se chystáme ke spaní. Během toho zjišťuju, že jeden dobrodruh má spacák s nedefinovanou komfortní teplotou a já si začínám dělat starosti. 🙈
Rozkládám svůj osvědčený spacák, se kterým jsem zatím v zimě spala venku dvakrát, v 0° a cca -1° (ale ve sněhu 🤩). Odbíhám na záchod a usuzuju, že dnes se obejdu bez čištění zubů, neboť už metr od ohně je tak neskutečná kosa, že se k tomu prostě nemohu donutit. Jednou to bez čištění prostě zvládnou.
Usínám skoro hned, jsem vysílená po dlouhém dni. První probuzení přichází v 1:45, potřebuju na záchod. Jakože fakt moc. Na velkou. Snažím se přesvědčit organismus, ze to počká do rána, jenže on mě neposlouchá a tak vylézám ve 2 ze spacáku. Sklepávám vrstvu jinovatky a nasazuju komplet zmrzlé boty. Úspěšně dovršuju cíl a lezu zpět do “domečku”. Prsty ztuhlé a zapnout ho dává trochu zabrat.
Další probuzení přesně po 2 hodinách. Celkem je mi teplo, ale chodidla naprosto zmrzlá, přemýšlím, co s tím. A dochází mi, že spacák je dlouhý a já spím v klubíčku, takže ho mohu s klidem zmenšit a dát si okolo noh větší vrstvu peří. Vtahuju tedy spodní část dovnitř, sundávám ponožky a nohy zahřívám rukama. Nasazuju zpět ponožky a znovu usínám.
Třetí probuzení opět po dvou hodinách. Směju se a říkám si, že jsem si musela nastavit nějaký vnitřní budík, abych si po dvou hodinách vždy ověřila, že žiju. Doufám, že i ten chudák bez pořádného spacáku žije, otáčím se na druhý bok (spodní chodidlo opět zmrzlo) a usínám až do rána. Po dalších 2 hodinách je totiž skoro 8 a čas běžet na vlak. Obvykle mi trvá tak hodinu, než se zabalím, ale teď jsem si nastavila cíl, že musím stihnout vlak v 8:53. Protoze další jede až za 4 hodiny a to by mě zabilo. Všechno sbaleno, pomáhám ostatním a ženu k nádraží. Naštěstí borci s 30kg batohy zvládají moje tempo a jsme v cíli včas. Dokonce o 10 min dřív, vlak má zpoždění.
Celkem zkušenost hodnotím pozitivně, do příště bych si pořídila péřové papuče na chodidla. Myslím si, že jsme měli taky docela štěstí, že nebyl vítr.
0 comments:
Okomentovat
Děkuji za komentář :)